30. PROSINCE (ROZHOVOR S VILIAMEM)

Do Indie odcestoval před zhruba osmi měsíci. Na sklonku svého pobytu v Midnapore a Bhilai Pahari se s námi podělil o pocity a zážitky na druhém konci světa.

Viliame, jsi v Indii už déle než půl roku. Kolik se toho změnilo?
"Jsme o půl roku starší a Gangou mezitím protekla spousta vody :-) Co se týče dění kolem nemocnic, přes Phulpahari se prohnala povodeň a zbořila část obvodové zdi. Přišlo sem několik nových zaměstnanců a darem jsme dostali novou velkou sanitku, která už slouží místním lidem. To jsou asi ty nejviditelnější věci."

Jak bys popsal svou pozici v nemocničních komplexech?

"Zkusím to říct obrazně: pokud si lze nemocnici představit jako složitý stroj, pak jsem tím, kdo soukolí maže tak, aby trochu líp běželo. I když je to hodně zjednodušené, dobře to vystihuje podstatu mého pobytu. Zatímco místní lidé jsou zvyklí na zdejší prostředí, mají vlastní zažité postupy a způsoby myšlení, Evropan se na mnoho věcí může dívat úplně jinak. Celé to chápu jako příležitost a tak se jako cizinec snažím přinést nějaký nový impuls. Samozřejmě je to často dvoustranná výměna, takže si i já rozšiřuju obzory."

Můžeš být trochu víc konkrétní?

"Vzpomínám si na jednoho řidiče auta, který začal hadrou utírat přední sklo. Jen tak, nasucho. Chvíli jsem ho pozoroval, ale po několika minutách jsem to nevydržel a donesl jsem mu kbelík s vodou. Byl mi hrozně vděčný a velmi se mu líbilo, jak je jeho práce najednou jednodušší. Krásně umyl všechna okna, přední i zadní světla, pak se dostal k plechům a úplně nakonec umyl i disky kol. Když bylo vše hotové a voda v kbelíku byla jako káva, hadru znova vymáchal a začal s ní mydlit palubní desku a sedadla. Tomu už se nešlo nesmát."

To jsi mu na to nic neřekl?

"Instinkt velí v takové situaci rázně domluvit, ale moje zkušenost říká, že je lepší to přejít s humorem a nadsázkou. Ten člověk si to líp zapamatuje a šance, že se tím bude řídit i v budoucnu, je větší."

Co se ti už podařilo uskutečnit?

"Hned na začátku mě nadchla malá bioplynová stanice, kam se vyhazují exkrementy z přilehlé stáje. Bioplyn, který se tam jímá, pak slouží v kuchyni a ve finále to šetří výdaje za energie. Všechno běželo jako hodinky, ale po nějaké době mi začalo být podezřelé, že jsem na zahradě v rohu u zdi pravidelně nacházel zbytky kuchyňského odpadu. Na konci mého pátrání bylo zjištění, že místní vůbec neměli tušení, že i kuchyňské odpady lze takto využívat. Přitom zbytky jídel mají pro výrobu bioplynu mnohem vyšší potenciál, než výkaly skotu. Kromě toho je příspěvek k čistějšímu okolí, takže zabijeme dvě mouchy jednou ranou."

"Další věc se týká přímo nemocnice, jednou jsem potřeboval odemkout jisté dveře a hledáním patřičného klíče jsem strávil asi půl hodiny. Bylo mi jasné, že to takhle nepůjde a tak jsem se pustil do práce. Přečísloval jsem všechny dveře, objednal dřevěnou skříňku s věšáky a koupil sady barevných klíčenek. Kdokoliv teď najde kterýkoliv klíč během okamžiku. Pokud ho nenajde, zjistí ihned, kdo ho má. Podobnou věc jsem udělal i s vypínači na zdech, protože dřív nebylo jasné, který z nich co zapíná. Všechno se odehrávalo metodou pokusu a omylu. Udělám to stokrát a polovinu zářivek v nemocnici můžu vyhodit, protože na takové zacházení nejsou určené."

Jsi z Hané a tak máš celkem blízko k farmě. Jak to vypadá na poli zemědělském?

"Z tohoto hlediska byl můj příjezd velmi dobře načasovaný, protože v červnu kromě dešťů přicházejí i práce na rýžových polích. V nemocnici dosud pěstovali jen jednu odrůdu rýže, kterou bych označil přívlastkem „lidová“. Zkrátka, jakási místní osvědčená klasika, která neurazí, ani nenadchne. Na můj návrh jsme tentokrát zaseli i jeden nový druh rýže, která má lepší kvalitu. Uvidíme, jak se to ujme."

"Trochu mě mrzí, že lidé z nemocnice jsou hodně skeptičtí, co se týče budoucnosti místního zemědělství. Poukazují na jeho prodělečnost a na fakt, že řada farmářů dnes opouští svoje tradiční řemeslo. Neříkám, že nic z toho není pravda, ale existují tady velké rezervy v efektivitě. Je třeba velký luxus platit zaměstnance, který polovinu pracovního času stráví voděním dobytka ze stáje na pastvu a zpět. Přece je lepší stáj postavit tak, aby zvířata měla u chléva zrovna i vlastní výběh. Měli bychom usilovat o vzájemnou synergii práce jednotlivých lidí i souvisejících investic."

Co bys ještě rád uskutečnil?

"Rád bych dokončil svoji „rýžovou misi“ a udělal seznam míst, která by od nás mohla některou z odrůd rýže nakupovat. V okolí je řada církevních organizací, které ji jinak nakupují na trhu. Další věc, na kterou bych se ještě rád podíval, je hospodaření s odpadem. Kromě toho mám ještě rozpracovánu řadu drobností, které bych rád dodělal."

Když se za sebou ohlédneš zpět, co považuješ za své největší selhání?

"Určité chyby jsem udělal, to říkám narovinu. V případě osvětové činnosti je třeba být hodně diplomatický, počínat si v rukavičkách. Je mnohem lepší desetkrát něco v klidu vysvětlit, než se jednou pohádat, protože předtím k vysvětlení nedošlo. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem na to přišel. Taky s výukou to nedopadlo úplně podle představ, protože spíš než já jsem někoho naučil mluvit anglicky, místní naučili bengálsky mě."

V čem vidíš největší smysl pomoci (česko-slovenské) LL-TB v Indii?

"Pomoc určitě smysl má a nejvíc je to poznat při návštěvě veřejné nemocnice. Černé zdi, plíseň, špína, všude pacienti, klidně i několik desítek na jednom pokoji. Ten rozdíl praští nejen do očí, ale i do nosu. Kromě samotné pomoci pacientům ale pomáháme vytvářet i pracovní místa pro místní, naše působení má taky vzdělávací a osvětový rozměr. To všechno děláme a můžeme na to být právem hrdí!"

Na co nejraději vzpomínáš?

"Na makový závin a české pivo, protože nic z toho tady není k sehnání."

Přihodilo se Ti něco, kdy jsi měl skutečně pocit, že už to dále nezvládneš?

"Jednou jsem snědl špatné jídlo a během několika hodin mě postihla „maharadžova pomsta“. Kvůli střevním problémům jsem strávil následující noc na lůžku v nemocnici, ale léky naštěstí zafungovaly a vše se během dvou dní dalo do pořádku."

"Stejný pocit jsem pak měl ještě jednou, i když v trochu jiném světle. Přišel jsem jako obvykle do jídelny na oběd, když v tom jsem zůstal stát jako opařený. V kuchyni stál rozzuřený býk a hledal něco k sežrání. Kdybych na sobě zrovna neměl červené triko, tak by se snad ani neoplatilo utíkat. Vyšší hladinu adrenalinu ale měl, proto jsem vzal nohy na ramena. Nakonec se to obešlo bez zranění, ale holkám od krav jsem šel říct, že pamplonský festival napříště oželím."