22. LISTOPADU (KALAKATA: BATANAGAR, 4. DÍL)

Čekal by to asi málokdo, ale jedno místo mezi původními vesnicemi nedaleko Kalkaty je pojmenováno po slavném českém obuvníkovi. Přestože dnes už je pevnou součástí města, cesta sem představuje celodenní výlet. Autobusem z centra to sem po prašných a věčně ucpaných ulicích trvá dobré dvě hodiny, přesto mi to ale nedalo a vyrazil jsem podívat se do místa, které je nejvýraznější českou stopou v bengálské metropoli.

Všechno začalo v roce 1931, když Tomáš Baťa, těsně před svou tragickou smrtí, přijel do Indie. V kalkatských ulicích jej zaujala jízda rikšou, přesněji řečeno na něj udělal velký dojem výkon jejího bosého řidiče, který měl od všudypřítomné špíny shnisané palce u nohou. Baťa si uvědomil, že Indie pro něj nepředstavuje nejen zdroj levných materiálů pro výrobu, ale i nový trh s masami potenciálních zákazníků. K této výzvě se postavil způsobem sobě vlastním – nelenil, a začal spřádat plány na výstavbu vlastní továrny.

Volba padla na místo jižně od města, v blízkosti řeky Huglí. Po pravdě řečeno, nebyla to úplně ideální poloha – na části pozemků byla slepá říční ramena, zatímco druhá polovina byla neudržovaná džungle plná hadů a šakalů. J. A. Baťa, který po smrti Tomáše firmu převzal, však přikázal navýšení terénu – právě díky tomu je tu dnes rovina a původní vzhled není vůbec poznat. Vždyť v některých místech činila výška navážky úctyhodných 11 metrů!

Stejně jako ve Zlíně, i tady bylo hlavním cílem vytvořit příjemné místo, které by dělníky motivovalo k lepším pracovním výkonům. Podmínky se ale musely trochu přízpůsobit: Indové jsou zvyklí spíš na komunitní způsob života, proto v Batanagaru nevyrostly klasické „Baťovy domky“, ale spíš malé bytovky, zatímco čeští manažeři si postavili vily opodál. A nezůstalo jen u toho, postupně byly vystavěny i školy, nemocnice, sportovní klub, knihovna, kino, hřiště i park, zkrátka všechno, co 10 000 dělníků tisíc pracovníků potřebovalo k životu.

Batanagar se stal kulturně přívětivým místem – firma sponzorovala kulturní aktivity, vyrostly tu i dva hinduistické chrámy, mešita a kostel. Zajímavostí je, že doba výstavby přinesla i některé neobvyklé možnosti obživy obyvatelům okolních vesnic. Mimořádný příjem mohli získat třeba za odchyt hadů, kteří by jinak mohli ohrozit zdraví dělníků na stavbě.

A jak to tady vypadá dnes? Přestože firma ve vlastní čtvrti relativně dlouho úspěšně fungovala, podepsala se na ní ekonomická liberalizace. V 90. letech se poprvé dostala do červených čísel a došlo k redukci některých výhod pro zaměstnance, ale i veřejných služeb týkajících se údržby veřejných ploch. Projevilo se to i na vzhledu města – řada obytných budov je dnes opuštěných, v některých chybí okna. Původní dělnické kolonie už dnes neslouží svému účelu, protože zčásti fungují jako zázemí pro stavební firmu – staví se tady developerský projekt Riverside, na němž se podílí právě i zdejší obuvní továrna. Projekt zahrnuje výškové budovy s byty a musím říct, že tam panuje čilý ruch.

Cesta byla úmorná, ale stálo za to se jet tam podívat. Vždyť kolik podobných míst v tak vzdálených a exotických destinacích mají na svědomí právě Češi?