17. LEDNA (JAK SE V INDII SLAVÍ VÁNOCE?)

Člověk by řekl, že Indie je stát s cizí kulturou, a proto se tam logicky neslaví Vánoce. Jenže tento subkontinent je natolik rozmanitý, že slavení těchto svátků tady není vůbec nic výjimečného. Pokud tomu přidáme tradiční pospolitost zdejší společnosti a typicky indickou potřebu cokoliv pořádně oslavit, Vánoce z toho i tady vycházejí jako jedny z nejvýznamnějších svátků v roce.

Podstata slavení Vánoc v Indii vyplývá z toho, že všechna hlavní náboženství zde zastoupená (sestupně podle počtu vyznavačů se jedná o hinduismus, islám a křesťanství) mají jako symbol rovnosti v občanském kalendáři přiděleny vždy dva jednodenní svátky. Jedná se o určitou velkorysost způsobující to, že je celkem běžné, že i vyznavači ostatních náboženství slaví „cizí“ svátky minimálně tím, že pracují jen omezeně (pokud vůbec). V případě křesťanství se jedná o Velký pátek a Boží hod právě o Vánocích.

Slavení Vánoc zároveň koresponduje s britskou tradicí, kde je hlavní důraz kladen až na 25. prosince. O Štědrém dnu se tak zpravidla nic zvláštního neděje, i když ve vzduchu už je trochu cítit slavnostní atmosféra. Všichni si vzájemně přejí a pečou se speciální druhy cukroví, které zpravidla během roku není možno dostat. Jedná se hlavně o různé nadýchané koláče ve formách různých tvarů. Předávání dárků je běžné, ale není nijak formálně vymezeno doručením pod stromeček, anebo ve večerních hodinách. V praxi se tak většina připravených dárků předává během těchto dvou dnů individuálně, z ruky do ruky. Já jsem se rozhodl navázat na zmíněnou britskou tradici, a proto jsem personálu nemocnice nakoupil teplé punčochy, neboť (jak jsem byl místními předem důrazně upozorněn) zima v Phulpahari je pro místní vpravdě „krutá“ :-)

Pravá oslava Vánoc začíná až na Boží hod. V odpoledních hodinách jsme byli pozváni k  místnímu farnímu kostelu, kde se konalo slavnostní otevření „mély“, což je doopravdy mela.

V 15 hodin proběhlo její slavnostní otevření, jednalo se o obřad přinesení Jezulátka do (modelu) Betléma a stříhání pásky místním starostou, což je spjato i s několika proslovy. Samotná „méla“ je však hlavně společenská akce. Na zdejším prostranství jsou postaveny stovky prodejních stánků podpíraných bambusovými konstrukcemi. Nabízí se zde opravdu široký sortiment od oblečení, občerstvení, bytových doplňků až po dárkové předměty a bižuterii. Před kostelem je rozložen obrovský betlém, skoro v životní velikosti. V rohu pozemku jsou ještě kolotoče, horská dráha a ruské kolo, zatímco v sousední kruhové aréně jezdí kaskadéři na motorkách a v autech. Vrcholem programu je večerní ohňostroj, který udělal tečku za hlavní částí oslav, ale „méla“ trvá ještě minimálně dalších deset dní, stejně jako samotné Vánoce.

A co mě na indických Vánocích překvapilo? Asi fakt, že je to po dobu svého trvání hlavní akce, jíž žije celý Midnapur. Dechberoucí pro mě byla samozřejmost, s jakou sem přicházely nekonečné zástupy (možná i deseti) tisíců místních, křesťanů i nekřesťanů, starých i mladých, aby sdílely tuto radost s námi.